Blog z Indie 2017

31.12.2016  Pěkný nový rok :)

 "Vědomosti zrozené z vlastní zkušenosti mají milionkrát větší váhu než získané a nahromaděné znalosti." BKS Iyengar 

"Aapka swagad hai" vítejte v Indii, říká milý prodavač v obchodě Patanjali Ayurved, kam vede moje první návštěva. Už se mi stýská po té bylinkové pastě na zuby, růžové pleťové vodě a voňavém krému na obličej. Spouštím na ně vesele své začátečnické Hindi co jsem se stihla za poslední 3 měsíce naučit, má to úspěch. "Rozměním Vám na 2000 rupií bankovku" významně říká pán a jsem si vědoma jaké mám štístko, protože v menších obchodech ji ani nevezmou, nemají nazpět. Před pár týdny ze dne na den přestaly totiž platit 500 a 1000 bankovky a v oběhu je málo peněz, bankomaty jsou zavřené, banky mění omezený počet a nestíhají tisknout další 100 bankovky. Dnes večer má prý mít premiér Modi další proslov k Indii a nikdo neví, co nastane. 

Cesta hladká, v Bombaji najdu Sandis travels, kde už čeká Melanie z Itálie, se kterou jsme se tu potkaly minulý rok. Čekáme asi 3 hodiny na další pasažéry, pak stejně jedeme jiným autem, obě se marně snažíme pochopit a smějeme se. Mám platit 950 rupií za shared ride, ale řidič mě přesvědčuje, a ještě si ověřuje s kanceláří, že to mám prý předplacené. Vyjíždíme k ránu a nějak nedůvěřuji tomu zavřít oči, přísahám, že řidič usíná za volantem, maže si tygří mast pod nos a občas zajede skoro ke svodidlům. Ovšem nezapomíná náležitě houkat a troubit na náklaďáky a vše kolem. Z rádia se linou staré indické balady. Před Lonevalou prudce odbočuje z dálnice do prašné neosvětlené cesty, kde nejsou vůbec žádná auta, prý zkratka kvůli zácpě. K ránu už zní z rádia mantry, tak si v polospánku broukám Om Namah Šivaya a při příjezdu probouzející se Punou už řidič frčí na bollywoodském popíku z nejnovějšího filmu Dilwale.

Ubytuji se, chvíli se natáhnu a na 9 se jdu zaregistrovat. Tentokrát institut mám přes ulici. :) Kdo četl blog z minulého roku, chápe. To byl záměr, ale pochybuju, že se tu vyspím. Registrace je rychlá, dá se zaplatit v dolarech. Juknu do sálu, začíná ženská lekce, ale jdu až na odpolední self practice.

Tak jsem tu. To main yahaan hu. Tentokrát sama se sebou. Cítím klid, vím kudy kam, co je třeba zařídit, jak kdybych tu nebyla jen týden. Šlapu si to v žabkách po rušné ulici, práší se mi pod nohama, přeskakuji rozbité chodníky, hromádky smetí, v jedné ruce držím nákup z Patanjaliho a spokojeně usrkávám velký čerstvý kokos, dám si oběd v Charu´s, stavím se v Roots a Wings pozeptat na výměnu peněz a na letenky na Goa. Je sluníčko, 30 stupňů, dusím se v prachu a smradu z rikš, ale ožívám v tom pulzujícím barevném ruchu.

Jsem ze sebe překvapená. Ještě tak před třemi lety bych do sebe neřekla, že se sem odvážím jet sama. Jasně jsem v moderním městě, je to tu všechno pro zápaďáky nachystaný pod nosem, ale i tak, snad už v sobě překonávám toho strašpytla :)

Namaste 

Jana Chadimová